Počítačová 3D grafika
Počítačová trojrozměrná (3D) grafika (na rozdíl od dvojrozměrné počítačové grafiky) využívá trojrozměrnou reprezentaci geometrických dat, která jsou uložena v počítači a použita pro výpočty a renderování 2D obrázků. Takové obrázky mohou být uloženy a později zobrazovány, nebo vytvářeny a sledovány v reálném čase. Navzdory těmto rozdílům se 3D grafika opírá o hodně stejných algoritmů, jako 2D vektorová grafika v drátěném modelu a 2D rastrová grafika ve finálním renderovaném zobrazení. U grafického softwaru je rozdíl mezi 2D a 3D někdy neostrý. 2D aplikace mohou používat 3D techniky k vytvoření efektů jako například osvětlení a na druhé straně 3D aplikace může používat 2D renderovací techniky.
Počítačová 3D grafika je často označována jako 3D modelování. Odhlédneme-li od finální renderované scény, je model obsažen v grafickém souboru. Nicméně jsou zde rozdíly. 3D model je matematicky vyjadřován jako nějaký trojrozměrný objekt (statický nebo animovaný). Model není považován za grafický objekt, dokud není zobrazen. V důsledku 3D tisknutí není 3D model omezen virtuálním prostorem. Model může být virtuálně zobrazen jako dvourozměrný obrázek procesem zvaný 3D renderování, nebo použit v negrafických počítačových simulacích a výpočtech.
Procesy k vytváření počítačové grafiky můžeme následně rozdělovat do tří kategorií: 3D modelování které popisuje tvary objektů, nákres a animace které popisují pohyb a umístění ve scéně a 3D renderování které produkuje finální obrázek nebo objekt.
Modelování
Modelování popisuje tvary objektů, dva nejčastější zdroje 3D modelů jsou, vytvoření na počítači nějakým umělcem, nebo inženýrem za pomocí nějakého modelovacího nástroje a potom naskenovány do počítače z reálného světa. Modely mohou být také vytvořeny procedurálně, nebo přes fyzické simulace.
Animace
Než může být objekt vyrenderován, tak musí být umístěn někde ve scéně. Tímto se definují prostorové vztahy mezi objektem a scénou obsahující umístění a velikost. Animace se odkazuje na dočasnou vlastnost téhož objektu, t.j., jaké pohyby a deformace má objekt v čase. Mezi populární metody patří: keyframing, inverse kinematics a motion capture, přesto je hodně z těchto technik použito ve spojení s ostatními. Jako u modelování, je fyzická simulace je jinak specifický pohyb.
Renderování
Renderování převádí model na obrázek buď za pomoci simulací light transport k získání fotorealistických obrázků, nebo použitím nějakého druhu stylu jako non-photorealistic rendering. Dvě základní operace v renderování jsou doprava(transport) (jak moc světla se dostane z jednoho místa na jiné) a rozptyl(scattering) (jaký povrch ovlivňuje světla). Tyto kroky obvykle vykonává použitý počítačový 3D grafický software, nebo 3D grafické rozhraní (3D Graphics API). Procesu provádění změn ve scéně do vyhovující formy pro rendering rovněž znamená 3D projekci, která nám dovoluje trojrozměrný obrázek vidět dvourozměrně.